Jak jsem se vypořádala se smrtí manžela?

O tom, co se mi v životě stalo jsem už krátce mluvila nejen na starém blogu, ale pár střípků jsem přenesla i sem na tento nový blog, který je tak nějak sloučením všech mých s přidanou hodnotou. Ale dnes v rámci 21 denní výzvy pro blog, kterou pořádám ve své skupině Ženy v online světě bych ráda mluvila o tom, jak jsem se se smrtí manžela vypořádala.

„Kde máte tatínka?“ často slyším, když někde jsme.

Usměju se na dotyčného a povím: „zemřel,“ a pak vždy vidím ty otřesené výrazy v jejich tvářích a slyším ty věty typu „Je mi to líto,“ „Jak to zvládáš,“ „Vypadáš tak v pohodě“

Vůbec to nezvládám! Skončila jsem u psychologa a po večerech brečím do polštáře

A víte co?

Já tak musím vypadat!

Není to maska, je to moje role silné a podporující matky, která se snaží být silná a pomoc to zvládnout tomu dítěti, které to naprosto nechápe, co je to smrt. Vezměte si, měl 3 roky, když přišel o tátu a strašně dlouho jsem bojovala s tím, že byl na mne naštvaný, myslel si, že tatínek pořád bydlí v našem bytě, že za ním můžeme jet, že jsme se jen odstěhovali a že mu zakazuji se s ním vidět.

I když jsem se mu to snažila vysvětlit, bylo to těžké.

Příběh o tom, že tatínek umřel, protože měl bobinko a že se z něj stala hvězdička na nebi a odtud nás sleduje trochu zabral.

Tímto děkuji kamarádce Nikol, za její tip

Skončilo to tak, že jsem každý týden chodila k psychologovi, protože jsem to nezvládala. Ano, moji rodiče mi neskutečně pomohli a to nejen se synem, ale také tu pro mne byli a povídali si se mnou o tom, protože jen když to šlo ven, tak uvnitř to tolik nebolelo. Ale stále to bolelo, i přes to vše, co se předtím událo (příběh je opravdu dlouhý a bolestivý pro mne), a protože jsem chtěla být pro toho malého špunta silná, vyhledala jsem si pomoc. Snažila se najít způsoby, které mi pomáhaly přes den to zvládat sama, protože jakmile jsem se ocitla sama v bytě, když všichni byly v práci, padal na mne celý svět, dostávala jsem úzkosti a nebyla schopná ani dýchat, jak se mi chtělo řvát, brečet a naříkat.

Když všichni byly v práci, padal na mne celý svět

To nejhorší trvalo půl roku. Pak se to začalo postupně zlepšovat. Přes den mi pomáhalo nějak se zabavit, prostě nedát myšlenkám průchod. Chodili jsme s malým ven, hráli si, pouštěli si písničky, sledovali pohádky.

Jenomže večery pro mne byly ještě dlouho bolestivé. Musela jsem dlouho do noci pracovat, pouštět si filmy nebo číst knížky, protože jakmile jsem všechno zhasla, lehla si, přišly vzpomínky. Navalily se na mne jako lavina a já se sesypala jako domeček z karet. Brečela a brečela až někdy v hysterické záchvaty a hodiny se snažila uklidnit. Bolelo to, ale časem ustalo i tohle.

Stále nemohu být zcela o samotě.

Stále to bolí.

Vzpomínky chodí, ale už jsem se s nimi dokázala vypořádat.

Chce to čas. Každá rána se časem zahojí, i ta nejhloubější. Jenom jí musíme pomoct se zahojit.