Jak jsem přestala být šedou myškou a našla své IKIGAI: Cesta z nádražního bytu ke svobodě
Vyrůstala jsem v malém městečku na jižní Moravě ve služebním bytě na vlakovém nádraží. Své dětství jsem hodně trávila u svých babiček. Můj taťka pracoval jako výpravčí, mamka učila v mateřské škole. Jako dítě jsem měla velké sny. Chtěla jsem být zpěvačka, vlastnit svůj hotel se zážitky a dělat svět lepší.
Protože to, co jsem uvnitř cítila, se moc nepotkávalo s vnějším světem. Žijeme ve světě, kde se potlačují silné stránky člověka, místo aby se podporovaly. Kde je kladen velký důraz na pravidla a škatulkování. Očekává se, že budeme „šedé myšky“, které zapadnou do kolektivu a nedělají potíže.
Rebelka s vlastním názorem
Jenže já vždy měla svůj názor a nikdy jsem se nebála ho projevit. Možná i proto jsem nebyla v kolektivu dívek úplně oblíbená – kamarádkám jsem otevřeně řekla, co si myslím, a nepodporovala jsem pomlouvání. Mými kamarády byli kluci, ti berou upřímnost v pohodě.
Ve škole jsem byla zaškatulkována jako „potížistka“. Díky tlaku okolí jsem se však postupem času začala držet zpátky. Začala jsem zapomínat na svou jedinečnost a pomalu se přizpůsobovala, abych do společnosti lépe zapadla. Začala jsem žít ten „obyčejný“ život většiny a vlastně jsem se naučila být spokojená. Jenže jsem tím ztrácela sama sebe.
Deset let v režimu „rozumu“
Nastoupila jsem do zaměstnání, které mi bylo blízké, ale bylo to rozhodnutí z rozumu, nikoliv z touhy. Pracovala jsem na železnici a svůj volný čas trávila v gastronomii. Stále se ozýval můj vnitřní hlas, abych práci změnila. Jenže rozumové argumenty a jistoty ten hlas na 10 let přehlušily.
I když jsem se vypracovala „zezdola až nahoru“, naplnění mi to nepřineslo. Ze zaměstnání mě vysvobodilo až těhotenství. Měla jsem vše, co se očekává: dvě dcery, byt, práci, partnera. Jenže jsem nebyla šťastná. Nežila jsem naplněný život.
Když se životní „jistoty“ sesypou
Pak přišly události, které nebyly náhodné. Vážná nemoc partnera. Vážná nemoc mé tříleté dcery. Výpověď ze zaměstnání. Roky doslovného přežívání beze smyslu. Uvědomila jsem si, že jsem pohřbila svoji autenticitu.
Sáhla jsem si na samotné dno. Ty „jistoty“, které mi společnost slibovala (vystudovat, pracovat, proplout životem a zemřít), byly tytam. Nastalo prázdno. Jelikož jsem svou mysl směřovala k negativním myšlenkám a pocitu selhání, padala jsem níž a níž.
V tu chvíli zbývaly jen dvě možnosti: Sebrat poslední zbytky sil a vystřelit vzhůru, nebo to vše ukončit.
„Udělala jsem rozhodnutí. Takhle už ne. Chci žít jinak. Chci být šťastná. CHCI NAPLNO ŽÍT!“
Bod zlomu: Jeden e-mail a odvaha investovat do sebe
V lednu 2017 jsem jako náměsíčná vstala z postele a otevřela počítač. V e-mailu na mě čekala pozvánka na webinář o online podnikání. Vůbec jsem nevěděla, co to je, ale cítila jsem naději. Kurz stál 6 000 Kč. Pro mě v té době nepředstavitelné peníze, když moje rodičovská byla 7 000 Kč.
Půjčila jsem si od kamarádky. Musela jsem vystoupit ze své komfortní zóny, překonat stud i ego. A toto rozhodnutí mi totálně změnilo život.
Proč jsem se už nechtěla vrátit do zaměstnání:
- Ztráta iluzí: Po první rodičovské jsem dostala výpověď pro nadbytečnost.
- Čas s rodinou: Nechtěla jsem být v práci od rána do večera a nevidět své dcery vyrůstat.
- Hodnoty: Ujasnila jsem si priority a zjistila, že svoboda je pro mě klíčová.
- Nezávislost: Uvědomila jsem si, že nejsem typ pro šéfa, který diktuje, co mám dělat.
- Sny: Touha plnit si vlastní sny byla silnější než strach.
Návrat k sobě a síla IKIGAI
Cesta nebyla snadná. Byly to roky jako na houpačce – nadšení střídala melancholie a pochyby. Byla to však moje osobní transformace. Hledala jsem zpět samu sebe.
Posledních 6 let jsem věnovala úsilí tomu, abych odhalila svoji pravdu. Hodiny meditací, rozjímání a propojování srdce s myslí mě dovedly k hlubokému uzemnění. Na začátku roku 2022 jsem objevila proces IKIGAI, který mi pomohl se definitivně ukotvit v přítomnosti.
Moje cesta: Návrat k sobě
Dnes už nenosím masky. Jsem člověk, ve kterého mají druzí důvěru. Celý život jsem byla průvodcem, aniž bych si to uvědomovala – vždy mě zajímaly skutečné příběhy lidí víc než teorie z učebnic.
Dříve jsem věřila, že je potřeba najít smysl.
Dnes vím, že nejde o hledání… ale o návrat k sobě.
Vytvářím prostor, kde se můžeš na chvíli zastavit, nadechnout a znovu uslyšet svůj vlastní hlas.
Protože právě tam začíná všechno.
A co vy? Máte odvahu roztáhnout křídla a žít svůj vlastní příběh, ne ten, který od vás očekává okolí?
Autorka příběhu: Lucie Horenská, luciehorenska.cz
Líbil se ti příběh Lucky? Celý její příběh i příběhy dalších skvělých žen najdeš v archivním červnovém vydání e-magazínu ONLINE.
